Prokousávala jsem se tím se zatnutými zuby, nuda děsná! Postavy jedna jako druhá, děj žádný, jen záplava punkových rekvizit. Třetí a definitivně poslední Rudišova kniha, kterou jsem četla.

Naprosto souhlasím. Rozjezd docela svižný, ale po pár desítkách stránek se děj začne nepředstavitelně vléct, navíc je těžko uvěřitelný a celá knížka je špatně napsaná, působí jako slohová práce dítěte ze ZŠ. Literární úroveň nulová, zápletka směšná. S Larssonem má společného pouze 4 písmena ve jménu autora. Velmi nedoporučuju!

Tahle knížka mě moc nenadchla. Sice si myslím, že mentalita Romů a jejich životní styl a hodnoty jsou tam popsány výborně, ale vadil mi styl vyprávění, který se hemží zdrobnělinami a popisuje hlavního hrdinu jako kdyby to bylo malé dítě a děj jako kdyby to byla pohádka. Pořád se tam "sluníčko kutálí po obloze", Cikáni "pláčou do housliček a hrají až se srdíčko ustrne" - prostě jedno oko nezůstane suché. Pro mě příliš kýčovité.

Hezké, ale smutné! Hakl je výborný pozorovatel, umí napsat neuvěřitelně autentické dialogy a místy je velmi vtipný, ale z knížky čiší smutek z toho, že stárne a z toho, jak stárne. Nicméně se mi to líbilo, i když asi míň než jeho ostatní knížky.

Pokračování knihy Vězeň č. 1260, viz recenze tam.

Velice čtivá s strhující kniha líčí poměry v Československu 80. let. Jaromír Šavrda vydával zakázanou literaturu a opisoval na stroji Souostroví Gulag, za což si vysloužil nejdříve šikanu STB, pak pobyt ve vazbě a nakonec lágr v Ostrově nad Ohří. Člověka mrazí při pomyšlení na to, čeho byli nejrůznější estébáci, fízlové a bachaři schopni, aby zlomili a ponížili člověka, který se ničím neprovinil. Vězňové jsou týráni nedostatkem jídla, oblečení, sebemenší prohřešek se trestá pobytem v "díře" (cele, kde je malé okno, postele přiklopené ke zdi, aby se na ně nedalo lehnout, sklopné sedátko, které směřuje k zemi a nedá se na něm sedět a hrbolatá stěna, aby se o ní nedalo opřít a aby vězňové museli neustále chodit sem a tam.) To vše za dozoru primitivních bachařských hovad, hlupáků, kterým ale byla svěřena moc nad druhými a tak jí patřičně využívají. (Např. jednou seberou vězňům holení a pak je potrestají za to, že nejsou oholeni, jindy jim zase sesypou věci na hromady doprostřed pokoje, aby je mohli potrestat za nepořádek.) To vše popisuje Jaromír Šavrda s nadhledem, místy i černým humorem a do svého příběhu vkládá i popisy osudů svých spoluvězňů. Dohromady vzniká nesmírně zajímavá a cenná skládanka - svědectví o politických poměrech a životě v totalitním Československu.