Nad jedním světem

Opět morbidita, sarkasmus a vtip!

Opět někdo napsal NÁDHERNĚ to, co jse 100x cítili, když jste byli na tom nejhlubším dně.

Krchovský mi byl doporučen s chvalozpěvy na jeho morbiditu, ironii a vzývání smrti. Ano, bylo to tam, ale určitě ne v takové míře jak jsem čekala. Kupodivu jsem našla víc lásky než motivů smrti.. Ale líbilo se mi a schválně zkusím ještě jednu autorovu sbírku.

Podle mě je tahle sbírka úplně jiná než co jsem četla předtím z doby před revolucí (od JHK). Je to pásmo datovaných básní zachycující (podle mě :) ) vývoj pocitů člověka zklamaného láskou/vztahem/ženou, nahlížejícího na sebe pokud možno s nadhledem a sebeironií, ale i tak pro mě tyhle básně neuvěřitelně intenzivně vyjadřují emoční prožitek. Přes všechnu tu ironii a "nadtext" o tom, že ze života přece zbytečně nebudeme dělat vážné drama, i přes maximální formální průhlednost, mě z některých veršů fakt bolelo u srdce. A ironie tu zdaleka není tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát; ani tolik, kolik bylo v těch starších sbírkách.
Určitě to taky souvisí s mým rozpoložením v době čtení. Ale jak do toho člověk začne tahat tyhle faktory, tak už se vlastně nemá o čem objektivně bavit...

"Zas Dušičky... A všude svíčky, květy, věnce
žalostný svátek postmortální existence
kdy každý pláče, vesměs na nesprávném hrobě...
to já svůj hrob a sebe v něm mám stále v sobě"

"Přežil jsem tvoji zář, přežiju temnotu
přežil jsem přísliby, přežiju hrozby
mám ještě hrdost svou! Vlastně už jenom tu
protože důvod k ní s tebou jsem pozbyl"