Vzorové dny

82%

Michael Cunningham

beletrie

přidáno: 16.07.2008

podobné

"Věřím, že stéblo trávy není míň než denní dílo hvězd," píše americký básník Walt Whitman, jehož odkazu vzdává krajan Michael Cunningham v románu Vzorové dny (2005) podobný hold, jaký už složil Virginii Woolfové v Hodinách. Velikán světové literatury Whitman, který ve Stéblech trávy volným veršem vyzpíval potřebu lidské svobody, rovnosti a vzájemnosti, se tu však nepřipomíná jen titulem shodným se souborným názvem básníkových deníků z občanské války. Ozývá se zejména ve stovkách přímých citací i motivů ze slavné poemy očarované nádherou života, díky níž se postavy Cunninghamovy nové knihy utěšují v přesvědčení, že někde nadosah je místo, které stojí za to obývat.

Cyklus tří novel nabízí trojí pohled na proměny i konstanty autorova domovského New Yorku. Poprvé ho Cunningham zastihuje v industriálním příšeří konce 19. století, kdy v epoše vrcholící průmyslové revoluce nastupuje chlapec Lucas k továrnímu stroji, který si před pár dny vzal jeho staršího bratra. Podruhé se na americkou megapoli zahledí krátce po teroristickém útoku na její dvě věže v září 2001, kdy policejní psycholožka Cat čelí dalším telefonickým výhrůžkám a současně osamění rozvedené Afroameričanky, jež přišla o dítě. A potřetí až ve 24. století, kdy autor vylíčí Manhattan zmítaný virtuální realitou za pomoci science-fiction o psanci Simonovi, ve které má sice daleko do supertechnologických vizí žánru, ale v sympaticky čapkovském duchu přemýšlí o postavení jedince v soukolí společnosti i o odvaze amerických osadníků, vstupujících za hranicemi choré "civilizace" do neznáma. Spisovatelovo hledání rodiny a místa ve světě bez iluzivních příkras, které by vylepšilo jejich šance na přežití, tak dostává zásluhou spojení s podmanivou poezií národního barda nového a pronikavého ducha. Ale ať už o něj Cunningham usiluje prostřednictvím mysli postiženého dítěte, osamělé ženy z intelektuálních špiček společnosti či muže z budoucnosti bojujícího za lepší sociální i morální status, ať už nechává jednat postavy z masa a kostí, nebo androidy a mimozemšťany jen zvolna pronikající do tajemství lidských citů, dotýká se jeho křehký a důmyslně utkaný triptych o lásce hranic smrti i dávné pravdy, že přece nežijeme jako ostrov. "Několik kvadrilionů věků... jsou jen části, všechno jen pouhá část./ Pěšky a s lehkým srdcem dávám se na cestu.../ vedoucí kam se mi zachce," připomíná nám autorův inspirační zdroj Whitman, který v této působivé próze potvrzuje postavení nejen moderního, ale doslova nadčasového klasika.