Rekviem za Nanking

81%

Cha Ťin

beletrie

přidáno: 04.12.2013

podobné

Rekviem za Nanking je literárním zpracováním otřesné události, která se udála na přelomu let 1937/1938, události známé jako nankingský masakr.
Během druhé čínsko-japonské války dobyla císařská japonská armáda Nanking a poté následovalo bezprecedentní hromadné vraždění mužů a znásilňování žen. Odhad počtu obětí dosahuje čtyř set tisíc… Po skončení války byli hlavní viníci v „japonském norimberském procesu“ postaveni před soud a sedm z nich bylo popraveno.

Cha Ťin se kromě historických zdrojů inspiroval i deníky skutečné historické postavy, americké misionářky Minnie Vautrinové (1886–1941), která pracovala v tzv. nankingské bezpečnostní zóně a pomohla v dívčí škole, jejíž byla děkankou, zachránit tisíce životů mladých dívek a žen. Vautrinová se vrátila do Spojených států a zcela vyčerpaná obrazy utrpení, které ji stále pronásledovaly, i výčitkami, že nezachránila více lidí, se uchýlila do psychiatrické léčebny, kde krátce poté spáchala sebevraždu. Autor vychází z historických dokumentů a pramenů, celý příběh však nechává vyprávět v ich-formě, pohledem smyšlené asistentky Minnie Vautrinové An-Lin.

Cha Ťin (1956) se narodil v Číně, roku 1985 odešel do USA a začal psát anglicky. Je autorem pěti svazků poezie, čtyř povídkových knih a šesti románů. Světové proslulosti dosáhl románem Čekání na Lina (č. 2001) – 1999 za toto dílo obdržel National Book Award a o rok později i PEN/Faulkner Award.

Ukázka z textu

Z Tokia jsme odjížděli za vlahého rána koncem srpna. Když jsme vyšli z hotelu a zamířili k limuzínám, které nás měly odvézt na letiště, zahlédla jsem ještě jednou Micuko se Šinem. Stáli u brány, ona měla na sobě svítivě zelené orientální šaty, které zdůrazňovaly křivky jejího krásného těla, a Šin byl v bílé košili a v modrých krátkých kalhotách. V kamenném květináči za jejich zády rostl rozložitý bonsaj a o kus dál se nad tyrkysovou hladinou řeky vznášeli racci a vydávali divoké skřeky. Matka se synem mi zamávali téměř ostýchavě, ale mí kolegové a doprovázející funkcionáři se po mně otočili. Nepřicházelo v úvahu, že bych mohla za Micuko a Šinem jít, a tak jsem jim jen neznatelně kývla na pozdrav. Pomalu a neochotně jsem nastoupila do auta. Když jsme odjížděli, zabořila jsem si hlavu do dlaní. To bylo naposled, kdy jsem je spatřila.