Český snář

Knížka o téměř pěti stech stranách vypovídající o podmínkách fungování ineditní literatury v Československu na konci sedmdesátých let a zvlášť pak taky o životě jednoho z hlavních jejích organizátorů a autora toho Snáře - Ludvíka Vaculíka.
Až mě překvapilo, jak moc dobrá mi tahle kniha přijde. Ani moc nevím, v čem ta "dobrost" spočívá. Deníkové zápisky navozují pocit velké autenticity, a to především v linii milostné a vůbec ženské. Vaculík má manželku Madlu, pak v podstatě druhou manželku-milenku Zdenu (asi stejně starou a stejně dlouholetou) a pak také nové mladé zjevení Helenu.
Je to neuvěřitelně přesvědčivý milostný příběh muže a zhruba o deset let mladší ženy, která se s ním více méně náhodně seznamuje, sbližují se a ona pak odchází do Rakouska do emigrace. Muž se velmi trápí, protože situace ho zastihla vlastně velmi čerstvě zamilovaného do mladé půvabné inteligentní ženy. Své trápení Snáři svěřuje chvílemi více, chvílemi méně zastřeně, schované pod ironii a kritickou sebereflexi stárnoucího hlupáka, který by už snad měl mít rozum. Přestože se tedy ve Snáři čtenář nedozví žádné podrobnosti o jejich vztahu a tento vztah je do "děje" knihy zahrnut vlastně náhodně, prostě proto, že se objevil zrovna v roce 79, v době psaní deníku, je to pro mě snad nejpřesvědčivější a nejsilnější milostný příběh, co jsem četla. Nejopravdovější, protože JE opravdový, až si čtenář stále musí znovu připomínat, že je to beletrie s jistou dávkou literární stylizace, a tedy není jistě vše jako v soukromém deníku nebo dokonce jako ve skutečnosti.
A to nám také vypravěč na mnoha místech textu sám naléhavě připomíná - vsuvkami přidanými při redigování rukopisu, poznámkami o vzniku textu, jeho úpravách, škrtání, přidávání zápisů třeba i několik měsíců zpětně.
Přesto ale, jak silně vnímám milostnou složku Snáře, nechci tvrdit a také si nemyslím, že tvoří jádro textu, že je nosným sdělením nebo nejsilnějším obsahem. Stavebním materiálem textu je vypravěčův vztah k okolní politické skutečnosti, k emigraci a k hrdinství, nejednoznačnost těchto vztahů a proměny síly vypravěčových postojů (negativní přístup Vaculíka k emigraci vedle jeho vztahu k Heleně a k Pavlovi Kohoutovi).
Je také nasnadě, že Český snář je humoristický román. Ačkoli se to nezdá, nasmála jsem se při čtení dost, a to jistě především díky vypravěčově trochu sarkastickému nebo i cynickému nadhledu nad vážnými a ještě vážnějšími událostmi, jež ho během zachyceného roku provázejí. Projevit takový nadhled je jistě mnohem snazší při zapisování těchto situací a jejich zpětném hodnocení než přímo v životní realitě. (Vaculíkův trefný smysl pro humor jsem si později ověřila i v Sekyře a doufám, že si brzy ověřím i v jiných jeho dílech...)
Specifickým estetickým a fabulačním prostředkem je pak prolínání snů a reality. A to nejen v závěrečné kapitole, která nejvíce přispívá k rozluštění názvu Český snář. Na konci se totiž snad všichni autoři (a zároveň přátelé - ale pozor - jen muži) pražského samizdatového okruhu setkávají na plánované cestě do Brna za svými tamními kolegy. O snovosti tohoto utopického obrazu nás definitivně přesvědčí přítomnost Pavla Kohouta a také zavřeného Václava Havla v jednom kupé s Vaculíkem, Grušou, Klimentem, Kosíkem, Klímou, Peckou, Vladislavem a Sidonem - povedenou partičkou českých disidentů.