Kdyby Spolčení hlupců nenapsal J.K. Toole, ale John Steineck, vzniklo pravděpodobně něco hodně podobného Špacíru po divokejch končinách. Před přečtením knihy jsem měl docela velká očekávání, ovšem tento román nechal všechna očekávání daleko za sebou. Nelson Algren napsal velký román. Velký svou autentičností, svou pravdivostí, svým příběhem, stylem a hloubkou. Během románu se chvíli smějete až se za břicho popadáte a chvíli se vyděšením bojíte číst dál a to všechno ve vzácné symbióze. Díky románům Johna Steinbecka už jsem se něco dozvěděl o Velké krizi, ovšem Algren mi poodkryl i další úhel pohledu. Úhel z New Orleans, tedy z prostředí bordelů, pasáků, žebráků nebo podvodníků a to je něco jiného než příběh rozčarovaných farmářů, kteří to ovšem také neměli jednoduché. Přidanou hodnotou románu je rozhodně hlavní postava románu. Nelson Algren dokázal, že hlavní hrdina nemusí být sympaťák, nemusí být chytrý ani předvídavý a podobně. Dove Linkhorn je přerostlé malé děcko se spoustou chyb, které vám nejdříve vadí, ale časem si Dovea zamilujete takového jaký je. Vysoký standard udržují i ostatní postavy, kterým Nelson dává hodně velký prostor. Špacír po divokejch končinách je zkrátka velký román se vším všudy!