Poctivá práce. Přidanou hodnotou tohoto přehledu je fakt, že ho napsal "člověk od fochu". Jako aktivní básnířku mě nejvíc bolí poslouchat výklad poezie od člověka, který si ani neumí zavázat boty, aby to bylo trochu poetické, jak tomu bohužel často je ve školách.

Bravurně vykreslená živoucí postava, jejíž způsob smýšlení mě ovšem ještě míjel. Tohle je knížka pro starší věk, myslím si.

Nejraději bych četla jenom knihy, od nichž bych se neodtrhla ani za nic, dokud bych je na jeden zátah nepřehltala do rozjitřené a pohnuté mysli. A jestli je nějaká ukázková kniha, kvůli které bych třeba týden nespala, tak je to Sto roků samoty. Pokaždé, když mi ta knížka znovu přijde pod ruku, dělá mi dost potíží, abych ji zase odložila a šla žít.

Většina jeho básní je naprosto pohlcující, až sebepohlcující, chce se mi napsat, ale přece jenom u některých to moje čtenářské bolestné napětí lehce polevuje a to působí trochu rozmrzele, takže se k absolutnímu hodnocení o maličký kousek nepřiblížím.

Na tomhle souboru povídek oceňuji mimo jiné možnost zkoumat osobnost hlavní hrdinky velmi komplexně a hloubkově, vzhledem k tomu, že se všechny práce prolínají a všechny tak naléhavě křičí o po/zornost/moc. Navzdory tomu je moje neoblíbenější ta povídka, ve které není hlavní hrdinkou pouze Anna, ale pojednává o sérii událostí očima několika lidí z různých úhlů, bohužel si hned teď nemůžu vzpomenout na jméno. Na druhé místo bych řadila povídku Dvanáctý kvůli sugestivním pocitům, které ve mně dokázala vyvolat.

Tuhle hru si musím číst pořád dokola a pokaždé mi přitom jde na mysl, že už konečně musím taky něco napsat.

Místy jsem měla problém s přílišnou odevzdaností a smířeností básní. Přece jenom to ve mně ještě pořád všechno vše. Plně oslovit mě může jen to, co je stejné - vášeň, nerozum, prudká vzplanutí. Tyhle texty jsou příliš oduševnělé, příliš vyvanulé, než aby se mi zahryzly až do nitra duše.

Velice silný, intimní, intelektuální zážitek poskytuje tato kniha. Zajímavé to bylo zejména co se týče identifikace s postavami - nenávidím je všechny, protože vidím, že jsou jako já.

Když svojí mamce nebo sestře řeknu, že čtu Jak číst film, jejich reakce je prostá: Film se nečte, na film se dívá. Já si však myslím, že když se film kromě prostého konzumování sledováním i čte, výsledný požitek se zmnohonásobí. A tato kniha může poskytnout první nakopnutí.

Ano, klidně bych řekla, že takhle se to "tam" děje. Kde je tam? Všude. Jak se to pořád takhle pěkně cykluje.