Moje nejoblíbenější z celé série. Nejradši jsem měla Nancy, ta byla naprosto šílená. Pro panelákové dítě naprosto fantastická exotika.

Aby to člověk přečetl, zatímco se vařej knedlíky... To jo.

Velmi, velmi popisné, skoro vůbec snové. Ať jde s tím vědeckým přístupem někam!

Ach, díky přesvědčivosti této knihy mě zachvátilo podezření, jestli nejsem histrión. Teprve až jsem dočetla a uklidnila se, tak jsem si vzpomněla, že nejsem.

Tleskám, tleskám, tleskám, závidím. A potom čtěte třeba Viewegha... Bože, vidíš to?

Hodnotím jak úroveň knihy, tak Krylovu osobnost, která se nám tady předkládá jak na stříbrným podnose... Respektive ta její druhá půlka, co nečouhá poeticky z každý písně a básně...

Dokonale splachovací kniha. Koupila jsem si ji, přečetla jsem si ji, dala jsem ji do knihovny a už v tom okamžiku jsem si nepamatovala, jak to vlastně bylo napsané nebo co si o tom mám z hlediska literární kvality myslet.

V rámci školní četby jsem se k té knížce dostala v době, kdy moji vrstevníci ještě div ne hltali pokémony, a dodnes jsem napřed. Třeba i proto si myslím, že povinná školní četba by měla zůstat povinná, protože když se do těch hlav něco natluče, tak tam třeba i něco zůstane.

Velmi příjemná detektivka, kde se stejně jako u Zlaté brány otevřené potvrzuje zlaté pravidlo, že do koho se během čtení zamiluji, ten se později prokáže být vrahem.

Nevím přesně, co jsem čekala, ale výsledek mě zcela jistě zklamal. Na tak malém prostoru, jaký je vymezen tomu tajemnému pojmu "povídka", se nedá moc rozjíždět, to znám z vlastních zkušeností. Nicméně bych přece jenom čekala, že texty nebudou tak samoúčelně postavené, že děj je jenom trapné šolíchání kolem, než se konečně dojde k tomu souložení. V některých případech jsem dokonce měla pocit, že to už snad autor nemůže myslet vážně, konkrétně třeba u povídek Zimní láska, Velký Kecky nebo Laciné lůžko. Ty už mi připomínaly špatný vtip odvyprávěný se smrtelně vážnou tváří. Jestli se takhle vykreslují lidé, kterým patří svět, tak to podrž tašku.