Jedna z nejzajímavějších Tolkienových prací, alespoň podle mě. Dokazuje, že autor nebyl jen člověkem schopným vytvořit obrovský a komplexní svět ve světě, ale že vytvoří i vnitřní svět jednoho subjektu, neméně propracovaný než ten v tom prvním případě.

Poté, co jsem si v této knize přečetla Píseň o jaru, jsem konečně dospěla k poznání, že se nemusím podřizovat většině a vůbec, podnikla jsem sebeurčení. Jinak mi příběhy o Zuzanově bizardním životě také připadaly velmi zábavné.

Nesmírně poutavý obraz doby i dětské duše před přerodem na nudného dospěláka.

Jedním z mých idolů byla a vlastně pořád je Viktorka, už jen díky ní, ale určitě ne jen kvůli ní tuhle knížku nikdy nepustím z hlavy, i když se k ní moc často nevracím.

Naprosto parádní psycho.