(...)

"... a ona dál snila v tom zbylém ztraceném čase před rozedněním, kdy není ani noc ani ráno..."

(...)

Že bych zrovna dočetla toho nejnudnějšího Kerouaca vůbec? A nebo jsem to prostě jenom vůbec nepochopila...? Jsem z toho fakt zmatená, a pořád nemůžu přiradit to správný skutečný jméno k tý správný postavě...

Tak tohle mě dostalo o chlup víc než Obratník raka. Sice jsem občas měla problém s jeho více než zjevným sexismem, ale stejně chci pana Millera přečíst celýho. A pak odjet do Paříže. A číst ho znovu a znovu a znovu.

Při čtení jsem měla n a p r o s t o stejnej pocit jako při čtení Zápisků z basketbalovejch let - jako že o něco přicházím, že mi něco uniká... Jan v téhle knize psala o svém životě do svých 22 let (myslím), a já se užírala závistí nad tím vším, co zažila.
S konečnou platností můžu říct, že autobiografické romány jediné mají smysl. Má je smysl psát, má je smysl číst. Na co si vymýšlet nejrůznější pohádky, když život to nabízí realističtěji... Ale na Harryho Pottera dopustit nedám:D

No, Strach a svrab v Las Vegas to není:) Ale i tak mě to nenudilo, a probouzelo to ve mně pocity závisti a zoufalství...

Prvně jsem viděla film. Byla jsem nadšená a o jeho tématu vážně přemýšlela. A tak jsem si prostě musela koupit i knihu a přečíst si ji, protože jsem věřila, že bude mnohem lepší než film, jak už to tak bývá. Ale byla jsem pouze zklamaná. Celá kniha mi přišla strašně povrchní, povrchní psaní o hlubokých věcech... Nebo povrchní... nevím jak jinak to napsat, prostě mi to přišlo jako kniha pro "klasického konzumenta", pro "řadového čtenáře", který by větší hloubku nesnesl. Tak mi to celé přišlo. Ale těžko říci, když bych to první četla, a pak až bych viděla film, jestli bych měla stejnej názor... V té knize mi taky vadily odbočky k příběhu Mari a Eduarda, to se naštěstí ve filmu neobjevilo. A taky podle autora zřejmě patřím mezi blázny, protože jím tehdy, když mám hlad atd. atd:)
Přečtu si ještě Alchymistu a dám tak panu Coelhovi ještě jednu šanci, možná mě o svý hloubce přesvědčí...

Bavilo mě to víc než Pád domu Usherů, ale stejnak jsem od toho očekávala ještě něco víc, „to“ něco víc…

Velmi zajímavý pán, velký obhájce beatniků:) Docela se mi líbily básně věnované jeho dcerám, takový hezký, o zvířátkách:) Jen teda nevím, jestli u nás česky vyšlo ještě nějaký jeho dílo… Jestli ne, tak je to rozhodně dost škoda, a někdo by s tím něco měl dělat.

Už dlouho sem nepřečetla knihu za čtyři dny. Hugh Laurie je opravdu renesanční člověk, štěstí mít ho doma:)

Nejsem si jistá, jestli kniha lidi k drogám spíš nepřitáhne, než že by je od nich měla odradit... Jak tam je na jedný fotce jedný slečny napsaný, že kdyby měla odvykat, musela by vědět proč, a to že neví, tak to naprosto chápu. Společnost nechce, aby lidi brali drogy, ale není schopná nabídnout místo nich stejně „kvalitní“ náhradu… Ale já sem zblblá z Trainspottingu a z Rentonovýho „Představte si svůj nejlepší orgasmus, vynásobte ho tisícem, a stejně se k tomu pocitu (po šlehnutí) ani nepřiblížíte.“ Ale jasně, heroin je svinstvo, takže ho, děti, neberte. Měli byste hulit. Protože v týhle zemi se málo hulí…:)