Příběhy babičky Jolany a dcery Alice se četly dobře, zajímavé, příběh vnučky Verony vlastně neznám, z neznámých důvodů je psaný bez interpunkce a velkých písmen, pro mě nečitelné. Tyto stránky jsem přeskakovala. Je to škoda, zřejmě literární záměr, nechápu proč.

Příliš "ploché", děj odhadnutelný. Úplně zbytečné prostřihy do současnosti. Jinak příběh určitě silný. Podle mého psáno příliš jednoduše, černobíle.

Moc se mi líbila, občas však skoro melodrama (Rudy a plyšový medvídek). Styl psaní opravdu jedinečný, vychutnávala jsem si všechna slova. Některé slovní obraty na mne udělaly hluboký dojem, a ty potom samozřejmě umocní už i tak působivé téma.

Moc nezaujalo. Vykonstruované, těžko uvěřitelné, toporné dialogy, konec předvídatelný.

Působivá kniha. Je v ní krása i krutost hor... vzdáš hold svůj naší staré Šumavě... Líbilo. Moc.

Jen si připomenout, číst o místech, která znám a přece neznám. Na Šumavu se budu vždycky vracet. A nejen s Klostermannem.

Zdá se mi, že autorka tak trochu vykrádá sama sebe. jakoby už nebylo o čem psát? Je to škoda, píše zajímavě. Jenže - toto téma (muž a dvě ženy, stáří, nemohoucnost) se lehce obměněné objevuje i v knize Věčný striptýz, a teď vychází přímo kniha Láska v moll. Co v ní asi najdeme?

Souhlasím s názory již napsanými - bajka pro malé děti a americký styl. Přímočaré, jednoduché. Je to plus nebo mínus? Záleží na čtenáři.

Nuda to opravdu není (i když některé události jsou předvídatelné od začátku). Nutí k zamyšlení, pravda je opravdu relativní pojem, každý má svůj náhled na události, každý má svůj důvod pro své jednání, každý je přesvědčen o "své pravdě". Absolutní pravda neexistuje. Kniha se mi velmi líbila.

Docela katastrofa, číst se moc nedá, nelogické posuny děje, nepochopitelné dialogy, na prvních 50ti stránkách minimálně 3 hrubky. Možná snaha popsat VIP prostředí. Hm, v tom případě díkybohu za "normálnost".