Černá díra
A to jste si mysleli, že vaše puberta byla příšerná!
Předměstí Seattlu, polovina sedmdesátých let 20. století. Mnoho dospívajících chlapců a dívek v této oblasti postihla jakási zvláštní choroba, která se přenáší pohlavním stykem. Nemoc se projevuje těmi nejrůznějšími způsoby - od těch odporně groteskních až po nenápadné (a snadno zatajitelné). Ale jak to jednou dostanete, je vymalováno. Není cesty zpátky.
Seznamujeme se s řadou důležitých postav - těch, které nemoc mají, těch, které ne, a těch, co ji co nevidět dostanou - a kupodivu se před námi nerozvíjí očekávaný příběh boje s chorobou, příběh snahy seznámit s ní veřejnost, ba ani příběh snahy ji léčit. Místo toho se stáváme svědky fascinujícího a děsivého portrétu odcizení, které život na maloměstské střední škole přináší: se vší krutostí, nekončící úzkostí, nudou a touhou po úniku.
A pak začnou lidé umírat.
Černá díra je hypnoticky krásná a zároveň strašlivá. Je to grafický román, který překračuje hranice žánru tím, že obratně vykresluje specificky americkou, a přesto se vyvíjející kulturní situaci, a také mladé lidi, kteří jsou v ní polapeni. A je i portrétem doby, kdy už nebylo tak docela v módě být hippie, ale Bowie byl se svými obleky pořád ještě trochu „divnej".
Nemluvě o vyrůstajících růžcích a rozpouštějící se pokožce...
Charles Burns své hypnoticky, děsivě krásné veledílo vytvářel deset let. To zní hrozně, když si ale pozorněji prohlédnete jeho černobílou dokonalost, rafinované symetrie dvoustran, působivá opakování motivů a nevídaně zdařilé zachycení početných postav, spíš se podivíte, jak to že mu to netrvalo let dvacet.