Sekyra

Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života. Především tak, jak utkvěl vypravěči ve vzpomínkách z dětských let. Tehdy byl otec bezpečnou oporou jeho dětského světa. Syn okouzleně vzpomíná na společné výpravy do hor na dříví. Tyto vzpomínkové pasáže jsou proloženy i úryvky otcových osobitých dopisů, které posílal rodině z Persie. (Vaculík jen nepatrně stylisticky upravil skutečné otcovy dopisy.) Ve vypravěčových vzpomínkách a úvahách se však hlavně rýsuje otec jako komunistický funkcionář po únoru 1948. Je přesvědčen o správnosti cesty, po níž ho vede strana, a bere na sebe obětavě všechny stranické úkoly. Syn je na něho hrdý, když se jako první vzdá louky za chalupou, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní těžkou dřinou zvelebil. Ale později se vztahy mezi otcem a synem narušují. V procesu kolektivizace se otec při plnění stranických úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí, ale většinou potlačuje vlastní názor ve jménu velké myšlenky, které chce sloužit. Ani si zpočátku neuvědomuje, jak se mění jeho vztah k lidem: stávají se mu jen prostředkem k dosažení politického cíle. Začíná se jim odcizovat, přestává si s nimi rozumět. Začíná se odcizovat i vlastní rodině. Jeho žena to vyjádří svým prostým způsobem: "Ale, tato. Já to vidím, ty nejsi dobrý." Tatínek se dostává do sporu se světem, s nímž kdysi srostl a který mu byl vším. Začíná proces jeho odosobnění, ztráty vnitřní svobody. Výsledkem je rozvrat osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl ten dopis již na smrtelné posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění.

Syn - vyprávěč si uvědomuje, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Chce zůstat nedeformovaným člověkem, odmítá stát se manipulovanou jednotkou. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji, k společenství lidí a míst, které ho naplňuje pocitem řádu a jistoty, i když si uvědomuje, že tento originální řád vesnického života je rozrušován nivelizujícím náporem civilizace.

www.knihi.cz