Tajfun a jiné povídky
„Bylo nesnadné pochopit, co vlastně, pro všechno na světě, přimělo onoho převzorného kupeckého synka z Belfastu utéci na moře. Přesto právě tohle ve svých patnácti letech provedl." To říká autor Tajfunu o všedně vyhlížejícím kapitánu Thomasu MacWhirrovi, o jehož neústupnou a mlčenlivou tvář se rozbíjí tichomořský orkán. S nepatrnou obměnou by však bylo možno stejnou otázku klást nad osudy vyprávěče, Josepha Conrada, třebaže jeho skutečně a celé jméno znělo Teodor Józef Konrad Nalecz Korzeniowski a třebaže neprchal na moře z přístavního Belfastu, ale složitější a delší cestou z rodného Polska. Byl to jen útěk před dožívajícím carismem, anebo převládla touha po oceánech, láska k moři, odevzdání se vlnám a dlouhým plavbám? Vše, co později o životě na mořích napsal, poznal tak zblízka, jak se málokterému autorovi podaří; od uvazování prvého plavčického síťového lůžka, na něž vzpomíná hrdina jeho povídky Hostinec U dvou čarodljnic, až po všední i nevšední starosti námořních důstojníků a kapitánů. Jako by neobyčejné nadání umožnilo Josephu Conradovi žít několik životů: vymanil se z vyhnanecké bídy, vyspěl na moři tak, že měl jako kapitán svěřeny lodi na dálných plavbách, dokonale ovládl jazyk svého životního prostředí. Nezapomněl na Polsko (a Polsko dodnes nezapomíná na Conrada, považuje ho dodnes i za svého autora), ale zároveň jako spisovatel dokázal ono neuvěřitelně - ohromil anglické čtenáře dokonalostí vyprávěčského umění v jazyku, jenž nebyl jeho rodnou řečí, vytvořil mistrovská díla o moři - o tom moři, na něž si tou dobou Británie činila bezmála výhradní právo - a napsal je tak, že ani anglická literatura ho nemohla nezařadit mezi čelné představitele své moderní prózy.