Viníci mají strach
Postava „soukromého očka“ je v amerických kriminálkách velice oblíbená, zvláště když je děj vyprávěn v první osobě a vy se tak můžete přímo vcítit do pocitů hlavního hrdiny. Můžete se s ním bát, poznat různé „týpky“, navštívit s ním různé zakouřené, špinavé bary, kde můžete téměř cítit pach levné whisky, kterou takoví detektivové neustále popíjí. Klasikou v tomto směru je nepochybně Phil Marlowe, hrdina řady příběhů z pera Raymonda Chanlera. Ani ve „Vinících“ podobné propriety nechybí, i když se děj odehrává mnohem později (padesátá léta) než Chandlerovy příběhy. Přesto je postava Lewa Brandona čtenářům mnohem bližší, než jeho knižní „kolegové“. Není to žádný superman, klidně se přizná, že má strach, ale také se nenechá jen tak zastrašit, i když ví, že by to pro něj mohlo být nebezpečné. Ani v těch složitějších situacích neztrácí suchý humor a je roztomile přidrzlý. Jako většina Chaseových knih má i tento příběh spád, je čtivý a nutí vás obracet další stránku se zvědavostí, co nového se na příští straně stane.
Vyšehrad, 1990, přel. Marie Válková