Beton
Bernhardův román Beton z roku 1982 je přímočařejší a pronikavější než téměř vše, co napsal. Poznáváme však, že i hněv je formou náklonnosti k životu, že i v ošklivosti může být člověk s životem nerozlučně svázán. Hlavní hrdina Rudolf se chystá již desetiletí napsat obsáhlejší vědeckou práci o skladateli F. M. Bartholdym. Návštěva sestry a po jejím odjezdu nesmírný strach, že by se mohla opět vrátit, mu brání v zahájení práce. Sestra je mu nejnepřátelštější bytost, jakou si lze vůbec představit. V druhé části příběhu se Rudolf vydává na Mallorku, kde je konfrontován s nešťastným příběhem mladé ženy Anny Härdtlové, jejíž muž se zřejmě ze zoufalství nad nepřízní osudu vrhl z balkonu palmského hotelu dolů na beton, a nakonec i s jejím koncem, kdy sama neunesla tíži osudu a spáchala sebevraždu. Oba manželé byli – jak je na Mallorce zvykem – zabetonováni do malé krypty, téměř bezejmenní, odváti neúprosným během nepříznivých okolností za hranice svých životů, aniž na tom nesli sebemenší vinu. A Rudolf, který se marně chystá napsat první větu obšírné hudební studie, odchází z děje ve stavu smrtelné úzkosti nad osudem všech bezejmenných. Beton je synonymem hrůzy, jíž nás moderní civilizace vystavuje.