A každé ráno je cesta domů delší a delší
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami
Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si
děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat
úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech
s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak
o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji
už nebude schopný vybavit.
Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě
obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se
musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se.
Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně
a způsobem, jak to dovede jen on.