Strážce sadu
Strážce sadu je první knihou mého oblíbence Cormaca McCarthyho, ovšem vzhledem, pro laika nepochopitelnému počínání nakladatelství, jsem před první knihou stihl přečíst osm pozdějších. Jelikož už jsem měl za sebou téměř celé Cormacovo dílo, tak jsem si myslel, že mě již nemůže ničím překvapit. A ejhle. Vyprávění je sice minimalistické, strohé a skoupé na dialogy, ale kniha Strážce sadu je především zpočátku oproti dalším knihám tak nějak rozdováděná. Vzhledem k McCarthyho stylu mě doslova šokoval ukecaný starý Rattner, vtíravé Tiptonovic děvče anebo snaživý sociální pracovník. Tolik řečí, kolik se nadělá ve Strážci sadu, vynahradí všechny další mlčenlivé romány Cormaca McCarthyho. I díky skvostnému doslovu Aleny Dvořákové je z knihy zřejmé, že jde o rozdílnost generací. Lépe řečeno, o stále větší ničivosti každé další generace. Proto je stěžejní postavou románu starý Ownby, který mi moudrostí připomíná Náčelníka z Vyhoďme ho z kola ven, ale uprostřed nové generace se stává bláznem. A to jen kvůli tomu, že pohrdá státní podporou. Dopadá vlastně stejně jako Náčelník, ovšem i bez větších psychických potíží. Pokud tedy mezi psychickou potíž nepočítáte výčitky svědomí. I když v prostředí naší doby možná dostanu za výčitky svědomí neschopenku :) . Z románu lze také vyčíst stále menší respekt mladých k starým, k přírodě a ke kdysi důležitým hodnotám. Strážce sadu také odkrývá život amerického jihu, který jsem poznal díky Williamu Faulknerovi, ovšem daleko mladší McCarthy mohl děj posunout do poloviny minulého století, což je pro středně sečtělého Evropana absolutně utajovaná záležitost. Věděli jste, že v Knoxvillu platila prohibice ještě v sedmdesátých letech? Kdybych měl Strážce sadu přirovnat k jiné Cormacovo knize, tak je to Dítě boží. A to, jak atmosférou, tak tím, že v románu nikdo neputuje. To je u McCarthyho stejně nečekané, jako kdyby Jack Kerouac napsal knihu, ve které se neobjeví ani kapka alkoholu. Pro jedinou větší pouť se navíc rozhodne Arthur Ownby, u kterého bych to čekal ze všech nejméně. Už tak sympatická postava si tím u mě vymezila místo mezi nejlepšími literárními hrdiny! Musím uznat, že na Strážci sadu absolutně nelze poznat, že jde o prvotinu a po přečtení této knihy potvrzuji, že Cormac měl cestu mezi současné literární velikány předurčenou od chvíle, kdy vzal do ruky pero a začal pracovat na Strážci sadu.