John Sinclair: Sám v dračí sluji
Napřed pocítil na tváři dotyk čehosi měkkého, vlhkého a trochu drsného a vzápětí k němu dolehlo slabounké zavrčení. Ozvalo se mu těsně u ucha a na ušním lalůčku ho cosi polechtalo, až sebou trhnul. Pak procitl.
Ne, to nebyl spánek, z čeho se probral, to musely být mrákoty. Neměl totiž ve zvyku uléhat ke spánku na dvoře a na holé zemi. Pokud se na takovém místě a v takovém stavu nyní ocitl, muselo to mít svoje důvody.
Jak se pohnul, uslyšel zamňoukání a kočka, která mu stála u hlavy, neslyšně odběhla. Ale alespoň ho probudila, už bylo načase.
Suko chvíli ležel a nehýbal se. Snažil se rozpomenout na poslední události. Hlavně vnímal bolest, která mu vyplňovala lebku. Měl pocit, že má hlavu dvojnásobně velkou a že mu v ní spousta malých kladívek buší do mozku – znal ten pocit.
Ne, opravdu se necítil dobře, ale na druhou stranu si nestěžoval, protože si vzpomněl, že mu šlo o život, když na něj Lady X mířila samopalem a měla už prst na spoušti. Vyvázl v poslední chvíli, nemluvě o tom, že ještě předtím ho malém rozsápali vlkodlaci. Ne, nemohl si stěžovat, vážně měl obrovské štěstí, které si snad ani nezasloužil.