Normandie: SS útočí
Pověstný Den D se nesmazatelně zapsal do historie 2. světové války. O tom, jak Spojenci invazi v Normandii chystali a také úspěšně uskutečnili, byla napsána řada strhujících knih, mnohé podle přímého svědectví těch, kteří touto bitvou prošli jako vítězi. Zkušený vypravěč Leo Kessler však zaznamenal onen dramatický zvrat ve válce z jiného úhlu - z pohledu poražených. Obnažuje tak před čtenáři z neobvyklé perspektivy onu dobu, kdy Hitlerův ďábelský Nový pořádek, jeho impérium, největší, které kdy vzniklo od db starého Říma, čelí úderu, z něhož se již nevzpamatuje.
Onoho osudného úterý 6. června 1944 byl podle autorova líčení v německém táboře zřejmě jen jediný muž, který ještě mohl Spojence zastavit. Obersturmbannführer von Dodenburg, velitel elitního úderného pluku SS Wotan, jediný správně odhadl, kterým směrem bude invaze provedena. Jeho nadřízení - a to i sám Hitler, Rommel a von Rundstedt - byli přesvědčeni, že se Spojenci vylodí na nejužším místě Kanálu, u Pas de Calais. Proto tam také německá armáda soustředila své hlavní síly. Dodenburg však správně předpokládal, že nejvhodnějším, pečlivě utajovaným místem budou pláže Normandie. Žádal proto své nadřízené o povolení zaútočit na nepřítele se svými šedesátitunovými tanky Tiger a mladými, ke všemu odhodlanými příslušníky divize SS Hitlerjugend. Chtěl se touto akcí zmocnit důležitých mostů přes řeku Orne, čímž by Spojencům znemožnil další postup, a pak je zahnat do moře. Tak by celá invaze ztroskotala, protože k obraně proti německému protiútoku neměla spojenecká vojska žádné rezervy. Evropa by i nadále zůstala pod nadvládou nacistického Německa.
Dodenburgova žádost o útočnou akci však u nadřízených nedošla sluchu, jeho návrh byl považován za nereálný a nezdůvodněný. A tak se legendární velitel pluku SS Wotan - pluku, který byl v předchozích bojích prakticky zničen - rozhodne jednat na vlastní pěst. Je to ovšem riskantní podnik, protože za svévolný postup může být odměněn trestem smrti.