Dramatické i všední dny protektorátu
„Vítr skučí a na ulicích meluzína tančí svůj pekelný tanec. Místo praporů visí z domů zpřetrhané dráty, místo květin padá na dlažbu sníh, místo jásavé hudby a veselého zpěvu - hluk tramvají, klaksony aut a skřípění zubů. Už se objevili na hranicích města, ulice se vyprazdňují. Lidé, kteří mají odvahu zůstat, stojí jako sochy a naslouchají, jak jim buší srdce. Přijeli. Nejdříve motocyklisté. Ocelové přilby, vysoké boty, gumové pláště šedozelené barvy. Za nimi kamiony s pěšáky. Potom tanky...”
(Václav Kaplický)
„Když přešly Hitlerovy armády 15.března našimi městy a vesnicemi, sbíraly se bezejmenné hloučky, mlčící a přihlížející, a pak, jako pod vlivem nějakého vnuknutí, se tyto hloučky začínaly rozcházet ke svým domovům. Za noci beze spánku, neboť málokdo spal tu noc, rodilo se rozhodnutí, že je třeba něco udělat, něco zařídit, něco, cokoli, že prostě nelze nečinně sedět a čekat jen, jak to všechno jednou dopadne.”
(Josef Grňa)