Po zarostlých stezkách
Po skončení druhé světové války jsou norské úřady postaveny před nelehký úkol vypořádat se s Hamsunovým případem. Hamsun je sice kolaborant, a ti byli většinou popraveni, na druhou stranu je přece jen světově proslulý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Navíc mu je osmdesát šest let a je téměř hluchý. Hamsun byl zatčen a umístěn do grimstadské nemocnice, poté do domova důchodců v Landviku. V roce 1945 strávil čtyři měsíce na psychiatrické klinice v Oslo, v závěrečné zprávě lékaři pod vedením doktora Gabriela Langfeldta konstatovali, že spisovatel má trvale oslabené duševní schopnosti.
Toto období popisuje Hamsun ve své knize Po zarostlých stezkách – je to vlastně jeho deník z této doby, deník, ve kterém se probírá svým já, svými představami i útrapami člověka, který se zdaleka nevypořádal se svým svědomím. Svůj pobyt na psychiatrické klinice komentuje názorem, že jeho duševní schopnosti byly oslabeny jen pobytem na této klinice. Prokazuje tu uměleckou vytříbenost, humor a nadhled.
Již v té době se mnohým zdálo, že výsledek vyšetřování byl předem daný a byl východiskem, jak se s Hamsunovou kolaborací elegantně vyrovnat. Na základě psychiatrického posudku byl totiž Hamsun zproštěn obžaloby ve věci vlastizrady. Jeho členství v Quislingově straně nebylo nikdy prokázáno, proto byl odsouzen jen ke ztrátě většiny majetku. Hamsun zemřel v roce 1952, ale jeho život i dílo byly v Norsku dlouho tabu. První disertace na hamsunovské téma vyšla až 12 let po spisovatelově smrti.