Pastýřka putující k dubnu
Knížka o smíření s osudem a pokoře..
...Vystoupila na větrné temeno kopce;
nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou
a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti,
nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený
niterným nutkáním, či spíše podobna jakési věčné
touze osamělých vrchů. Kdo ji viděl,
uvěřil by, že ona vždycky takhle
putovala v dešti a na horském hřebeni k severu, obklopena ovečkami.
Jen chvílemi, toužíc po světlejším okamžiku v šedivém lijavci,
se zastavovala a letmo líbala
některé z mokrých ovčích čel. Ale hned zas
popoběhla, jako by jí zdržením hrozilo nebezpečí.
Každý by se byl nad ní ustrnul.