Zákony profesora Parkinsona
„Parkinsonovým zákonem“ se obvykle rozumí první věta článku, který vyšel roku 1955 v časopise Economist: “Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času“.
Parkinson sám však v knize jako „zákon“ označuje to, že počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů. Dokládá to růstem počtu úředníků britských koloniálních úřadů v době, kdy se britská říše rozpadala, nebo růstem počtu admirálů v době, kdy se britské námořnictvo redukovalo. „Británie má víc admirálů než lodí.“ Počet úředníků roste o 5 až 7 % ročně, bez ohledu na to, kolik práce mají vykonat. Vysvětluje to působením dvou sil:
Úředník stoupá v kariéře, jak přibývá jeho podřízených.
Každý úředník přidělává práci ostatním.
Parkinson dále rozvinul novou vědu, kterou nazval „komitologie“ – nauka o činnosti komitétů a vlád. Historická zkušenost říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí a Parkinson formuluje vzorec pro nekompetentnost, kde hlavní proměnnou je počet účastníků schůze. Jak roste počet ministrů, klesá schopnost vlády rozumně rozhodovat, a při počtu „někde mezi 19,9 a 22,4“ schopnost rozhodovat zcela mizí.
Otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam: vláda diskutuje o stavbě kůlny déle než o miliardovém projektu. Důvod je v tom, že velké projekty jsou složité a nikdo se v nich nevyzná, kdežto k příslovečné „barvě kůlny“ se každý cítí kompetentní vyjádřit.
Postupem času se tyto „zákony“ potvrdily i v jiných oblastech: tak objemy dat rostou v závislosti na kapacitě počítačů a obecně lze říci, že poptávka po nějaké komoditě roste úměrně k její nabídce. Parkinsonova knížka je humoristická a neopírá se vždy o přesná data, nicméně přesně vystihla určitý jev, typický pro moderní společnosti.