Posvátná stezka
Nejstarší z vás dosud nepromluvil, ukázal Velký bílý otec na Deset medvědů. "Rád bych slyšel, co si myslí on."
Deset medvědů se opřel o obě opěradla svého křesla a vstal.
"Pozvali jste nás, abychom přišli do Washingtonu, a my jsme to přijali. Podali jste nám ruku, věnovali nám dary a starali se o naše potřeby s velkorysostí a nedoznali jsme žádné úhony. My jsme nikdy nepozvali bílého muže do naší země, ale on přišel stejně a nehledal kořist k lovu, ale aby zabíjel lidi. Komančové nevystřelili první výstřel udělal to bílý muž.
Nevím, proč bílý muž chce naši zemi. Má jí pro sebe víc než dost. Nechápu, proč bílý muž chce zabít všechno v naší zemi a učinit ji chudou. Když se Komančové brání, bílý muž říká, že se chovají nesprávně a musí být potrestáni.
Nikdy jsme se nepokoušeli vzít vám vaši zemi. Jediná věc, kterou jsme vždy chtěli, je, abyste nás nechali na pokoji. Nechcete toto přání splnit. Místo toho chcete, abychom se vzdali všeho, co milujeme, přišli bydlet do malých oblastí, nosili vaše šaty, jedli vaše jídlo a modlili se k vašemu bohu. Chcete, abychom šli s vámi po tom, čemu říkáte posvátná cesta. Já to neudělám."
Zatímco se Deset medvědů odmlčel, aby si svlažil rty douškem kávy, viděl i slyšel, jak běloši poposedávají na svých židlích. Pouze Velký bílý otec se nehnul a držel oči pevně na řečníkovi.
"Narodil jsem se na prérii," pokračoval Deset medvědů, "kde vítr vane svobodně a kde není nic, co by bránilo slunečnímu světlu svítit. Narodil jsem se, kde nejsou uzavřené místnosti a kde všechno dýchá svobodně. Tam chci zemřít. Budu raději putovat po prérii a jíst bláto, než abych bydlel v rezervaci bílého muže."