Zapisovatelé otcovský lásky
Když byla moje dcera ještě malá, sliboval jsem si občas, že pro ni jednou, někdy napíšu nějakou pohádkovou knížku. Každý rok jsem to ale z nejrůznějších důvodů odkládal a vždycky jsem pak začal psát něco úplně jiného, jaksi ambicióznějšího — jako by na knihách pro dospělé záleželo víc! Nakonec jsem tu šanci definitivně promeškal: dneska je mé dceři skoro patnáct a pohádky pochopitelně už dávno nečte.
Když jsem však loni v Americe začal psát tenhle román, pochopil jsem, že na to dávné předsevzetí přece jen dojde. Od dcery mě tehdy dva dlouhé měsíce dělil celý Atlantský oceán a já si každý den víc a víc uvědomoval, že tuhle knihu konečně píšu především pro ni.
Není to ovšem ona původně zamýšlená knížka pohádková, a dokonce se při jejím čtení může někdy zdát, že to pro tak mladou holku není kniha úplně vhodná. Vím o tom. Musel jsem se ale při jejím psaní řídit tím, co mi moje babička opakovala pokaždé, kdykoli jsem se chystal koupit dceři něco na sebe: „Kup jí to aspoň o dvě čísla větší, rozumíš? Letos jí to sice bude trochu plandat, ale to máš buřt, hlavně když jí to napřesrok nebude malý..."
Michal Viewegh