Pád Berlína
Kniha je působivou mozaikou osudu Berlíňanů včetně těch, kdo obětovali život, aby zachránili autentické Německo. Vzpomínky lidí, kteří se zachránili, nás přivádějí do bludišť protileteckých krytů, sklepů a flakových věží a zpřítomňují nám, co prožívali.
Abstraktní slova jako sláva, čest, statečnost nebo svatozář byla obscénní vedle konkrétních jmen vesnic, vedle čísel silnic, jmen řek, čísel pluků a dat. Touto myšlenkou Ernesta Hemingwaye se patrně nechali vést i autoři knihy Pád Berlína. Ne že by se spokojili s pouhou faktografií, s výčtem operací, vojenských sil, fází postupu jednotek, náletů na říšské hlavní město a ztrát zkrátka s objektivní realitou konečné etapy války v Evropě, jejímž těžištěm byl Berlín jako dějiště Hitlerova posledního zoufalého odporu. Pronikají pod její povrch, nahlížejí do dějů a epizod, které se odehrávají v zákulisí hitlerovského establishmentu i v podzemní spiklenecké síti. Ukazují psychologickou realitu války v její každodennosti, v tom, jak ji prožívají její účastníci lidé, kteří přes nesmírné strádání nepomýšlejí jen na svou záhubu a hledají z ní únik. Leckdo z nich si tváří v tvář katastrofálnímu konci hlavního města možná vybavil naděje, jež v něm vzbuzovala berlínská olympiáda v roce 1936. Málokdo tehdy tušil, že to jsou pouhé iluze a že olympijské hry mají nacistům sloužit jako výkladní skříň třetí říše i k oklamání zahraničních návštěvníků. Vskrytu se už totiž železná pěst režimu svírala kolem hrdla Židů a Berlín se stával jádrem Hitlerovy mohutné válečné mašinerie. Ne náhodou autoři právě touto událostí začínají vyprávění o rozmanitých zážitcích obránců a obyvatel města, na něž drtivě dopadají spojenecké pumy a v němž se armáda starců, invalidů a dětí marně pokouší čelit sovětskému obklíčení.