Stíhací esa luftwaffe za druhé světové války
Autor si všímá reálného pozadí mýtů o legendárních německých stíhacích pilotech a esech druhé světové války.
Objasňuje, proč tak málo pilotů vybojovalo tak velký díl leteckých vítězství. Autor se zabývá jejich výkony v kontextu vývoje tehdy používaných klasických stíhaček, jako byly Messerschmitt Bf 109 a Focke Wulf Fw 190, poukazuje na jejich charakteristické rysy i výhody a nevýhody.
Portréty legendárních německých stíhacích es druhé světové války, zejména Adolfa Gallanda, Wernera Mölderse, Ericha Hartmanna, Hans-Joachima Marseille a Johannese Steinhoffa, z nichž každý nezřídka navzdory nekompetentním zásahům vedoucích činitelů třetí říše byl svým způsobem průkopníkem letecké války. Autor posuzuje jejich působení v kontextu vojenskopolitických etap a strategických bitev druhé světové války a zvláštní pozornost věnuje osobním předpokladům jejich významného podílu na vzdušných vítězstvích luftwaffe včetně schopnosti zužitkovat technicko-taktické kvality tehdy používaných klasických stíhaček Messerschmittovy konstrukce. Přitom poukazuje na nemalý význam široké amatérské i profesionální základny německého letectví v meziválečném období. Za války se pak luftwaffe stala líhní stovek dobře vycvičených a vrcholně úspěšných stíhacích pilotů, kteří v mnoha případech létali od jejích prvních do posledních dní, dokud nebyli sestřeleni či příliš vážně zraněni. Kaplan poutavě přibližuje zážitky, poznatky a zkušenosti německých stíhacích legend a opírá se přitom o archivní výzkum, deníky, dopisy, vydané i nevydané vzpomínky a rozhovory, které osvětlují jejich poválečné osudy. Někteří z nich dříve nebo později našli uplatnění i v poválečném německém vojenském letectvu.