Jedenáct minut

Další z knih typická pro Coelha kde se snaží poukázat na to co je opravdové a skutečné a co v životě falešné ale tak a nenásilně aby si tam čtenář našel svoji vlastní pravdu. A dělá to dobře protože každý z nás je vystaven tlakům světa falešné pomíjivé krásy a dočasného ůspěchu.

Byla pro mě zvláštní,zaujala,nahlédla jsem na různé věci z jiného úhlu.

Tato kniha ve mně vyvolala smíšené pocity... a ještě jsem se nerozhodla, jestli se mi tak líbila nebo tak nelíbila :-)

výborná knížka...zapůsobila na mě ve všech směrech.

Výborná kniha, je to další kniha Coelha, která mě po "Veronice..." dostala.

Výborná knížka, moc se mi líbila. Coelho opět nezklamal.

Po Veronice moje nejoblíbenější :)

Jedenáct minut je pravděpodobná průměrná délka běžné soulože. Tento údaj se v knize vymezuje především vůči obvyklému úsloví "strávit s někým noc", jelikož v této "noci" jde právě jen o oněch vyabstrahovaných jedenáct minut. Zásadní ovšem je, jak je těchto krátkých jedenáct minut - řekněme i denně - důležitých, ba zásadních v životě lidí.
Postavy románu Paula Coelha mi přijdou nějak nepravděpodobné. Autor tu zachycuje v zásadě reálný svět a to dost syrový, nahlížený odspodu. Ne tedy od úplného podzemí společnosti, ale zkrátka z vrstev spíše nižších než středních. Zároveň ale od začátku víme, že nejde o žádnou společenskou prózu a už vůbec ne kritický realismus, ale spíše o téměř metafyzické úvahy o člověku, jeho vnitřním světě a o sexu (mimo jiné si o tom uděláme obrázek z anotace na obálce :-). Pro tyto účely pak Coelho volí postavy, které se mi nějak nehodí do celkového obrazu textu. Všechny hlavní postavy (Maria, Ralf i Terence) mají zásadní filosofickou hloubku, s níž uvažují o svém životě a snaží se do něj nějak opravdově proniknout. Jsou to tedy spíše abstraktní postavy, skutečně jen postavy románu a s tím je v kontrastu reálná realita okolního světa.
Proč by člověk nemohl mít skutečnou filosofickou hloubku a schopnost takového uvažování? Jistě, proč ne. Není to ale zrovna běžné a s jakou pravděpodobností bychom takového člověka našli mezi prostitutkami z klubů na ženevských bulvárech? Kdyby byl děj románu zasazen do méně konkrétního prostředí, zdá se mi, že bych pak s touto rovinou knihy neměla žádný problém. Takhle mi ale občas zaskřípalo při čtení v hlavě.
Maria je mladá obyčejná Brazilka, která má poněkud nabubřelé, materialistické sny o bohatství, slávě a o tom, že dokáže něco, co ostatní ne. Jednou se vydá do Rio de Janiera a hned narazí na lovce mladých dívek ze Švýcarska, který ji nabídne pracovní smlouvu jako tanečnici a odveze ji do Evropy.
Maria není tak naivní, jak by se mohlo zdát. Já jsem celou dobu měla podezření, že se z toho vyklube hned nucená prostituce. Ale nevyklubala. Maria po dobu rozhodování kupodivu alespoň zauvažuje nad možností, že jde o nějaký podvod, dokonce si pomyslí, že sám Švýcar po ní možná bude chtít sex. Ale to ji příliš neznepokojuje. Za tři stovky to přece stojí za úvahu. Maria má totiž už tehdy, na začátku příběhu, poněkud lhostejný postoj k sexu s muži, pramenící z jejích zkušeností s láskou v dospívání. A tenhle postoj ji právě nakonec dovede k prostituci, jakožto v danou chvíli nejpohodlnější cestě k penězům.
Tak to zkrátka je. Ona se nestane obětí mafiánských machinací a obchodu s bílým masem, nikdo ji nevyužije jako cizinku neznající jazyk. Ona se pro tu cestu rozhodne dobrovolně.
Její vztah k řemeslu a vývoj tohoto vztahu je také zajímavý, i to, jak se během roku, kdy si vydělává tělem, zároveň stále vzdělává v knihovně. Nejneobyčejnější je však její setkání se sadomasochismem a následné rozloučení s ním.
Toto její hledání sexu a sebe v něm zaujímá nejvíce znepokojující místa příběhu a podle slov samotného Coelha tvoří také hlavní linii i poselství díla. Jaký je správný postoj k sexu? A čím je vlastně sex pro člověka? Maria s Ralfem (ale čtenář při čtení až příliš dobře cítí, že ve skutečnosti je to Paulo Coelho) nakonec nachází jeho hodnotu v posvátnosti a síle sexu z lásky, mezi dvěma lidmi, kteří v sobě vzájemně našli svou druhou polovinu a v objetí se znovu spojí v jedno tělo.
Jak si však poradit s dosti nefunkčním a romantickým koncem, kdy se Maria, po krásném prvním milování a rozloučení, vydá na cestu zpět do Brazílie, ale Ralf ji zastihuje na letišti v Paříži a happy end je na světě? Pár sice své shledání sám nahlas zdánlivě ironizuje a srovnává s klasickými dojáky z americké produkce, to ale nic nemění na tom, že ten konec prostě takový je. Proč, pane Coelho? Neodsuzuji, ale nerozumím.
Jinak silná, znepokojující, otázky kladoucí kniha. Přečteno naráz a s mrazením v zádech.

výborná kniha! Asi nejlepší ze všech, co jsem od Coelha četla...ale souhlasím s Annik...proč takový konec?...romantika...klasický happy end...proč to nemohlo skončit reálně?...takhlev šichni víme, že to není skutečné...v opravdovém životě nejsou šťastné konce...

Moc pěkná knížka, při čtení mě dostala, donutila některé pasáže číst vícekrát, zamyslet se. Konec mi ale přijde zbytečně přeslazený, až mě trošku mrzelo, že kniha skončila jako ukázkový "harlekýn".

Tak spolu s Veronikou řadím k autorovým slabším...Ale není to špatné. Zajímavá tematika. Hlavní hrdinka se nějak musí popasovat s tím jak žije a jak by žít chtěla...Valkýry a Alchymista jsou někde jinde, tohle je ale zase bližší reálnémi světu tak, jak ho tu známe...

Do hodnocení se mi moc nechce.... Zapůsobil na mne výrok, že každý z nás chlapů leží u nohou ženy, která ho ovládá. Dávám 2-.

...dobrá knížka vycházející ze skutečnosti, což se mi líbí, protože jde vidět, že happy endem nekončí jen harlekýnky :)...

Když jsem si od Coelha přečetl Alchymistu a byl jsem z něj zklamaný, řekl jsem si, že počkám nějaký čas, než si zas od něj dám něco dalšího. Ale Jedenáct minut mě jen utvrdilo v tom, že Coelo píše brak navoněný parfémem intelektuálnosti. Jedenáct minut ve mě zanechalo poselství, ať chudé brazilské dívky jezdí do Evropy dělat prostitutky, nejenže si tak vydělají, ale ještě zažijou prima věci a najdou hodného manžela.
Nemám nic proti takovým knížkám, pokud patří do žánru červené knihovny. Tím, že tam Coelho připsal pár rádoby metafyzických blábolů, z červené knihovny nic lepšího neudělal. Prostě takový soft předchůdce 50 odstínů šedi. Brak.