Nebe nemá dno

předně bych chtěl upozornit na spíše technickou věc. Ta knížka nemá velká písmena, člověk na ně zvyklý si pořád říká "něco je tady špatně". A to je jen jeden z mála důvodů, proč můj dojem z ní bezprostředně po přečtení je, že je "divná".
Líbí se mi jak je kosmopolitní, nelíbí se mi jak navádí lidi s rakovinou, aby se neléčili a odjeli do pralesa. Líbí se mi jak ukazuje, že když to udělají, stejně málem umřou. Nelíbí se mi drogy. Líbí se mi, že je tam nesmírná svoboda, nutí mě respektovat rozhodnutí jedince o jeho životě, i kdyby měl umřít. Nelíbí se mi, že je dost sobecká (a té sobeckosti je tam opravdu hodně -amo nezlob se, ale já ji tam vidím), protože má rodinu a přátele, které musí bolet, že volí dobrovolnou (skoro) jistou smrt. Líbí se mi, že vlastně mezi životem a smrtí nakonec nenachází hranici. Nelíbí se mi sprosťárny. Líbí se mi, že je to tak, jak by to v běžném životě člověk řekl taky.
A to, že kolem jsou zvířata, světlo a vlny a indiáni a hadi vystupující z jezera, tomu rozumím, protože na takové věci věřím.

Po Zvuku slunečních hodin jsem se velmi těšila, bohužel zklamání. Čte se velmi ztěžka, dialogy mi přišly nejasné, co kdo říká, bez velkých písmen, proč? Aby byla kniha zajímavější? Pro mě důvod ji odložit.

Text plyne jak řeka. Zážitky, myšlenky, dopisy, obavy, sny, úvahy... všechno se přirozeně prolíná. Chvílemi spíš poezie než próza. Při čtení jsem na sebe nechávala slova působit a jen se rochnila v pocitech a dojmech, které přicházely. Slova často rezonovala s mým vnitřním nastavením. Stručně řečeno silný čtenářský zážitek - umocněný vědomím, že knížka je silně autobiografická.