Wittgensteinův synovec

Bernhardova próza z roku 82 je silně autobiografická. Vypravěčem v ich-formě je (zřejmě jen minimálně stylizovaný) literární Thomas Bernhard a rozpomíná se hlavně a především na svého největšího životního přítele Paula Wittgensteina. Jak by snad název napovídal, není tu Paul líčen nijak ve stínu slavného strýce Ludwiga, nicméně se tu o L. W. objevují na několika místech zmínky. Paul a Ludwig jsou představováni jako hluboce spřízněni, ne přímým přátelstvím, ale osudy a povahou. Svou pozicí vyděděnce uvnitř klanu Wittgensteinů.
Autor v textu vůbec nepoužívá odstavcové členění, což dává řetězení vzpomínek punc dlouhého monologu. Člověk má trochu pocit, jako bychom se s vypravěčem za celou dobu nehnuli z nemocniční postele, na níž své vyprávění začíná. Ve skutečnosti se ale děj posunuje, Paul i Thomas z nemocnice odcházejí, pohybují se po Vídni i rakouském venkově, oba stárnou a Paul nakonec umírá. Nečlenitost textu ale implikuje i nečlenitost děje. Nedovoluje mi vytvořit si nějakou strukturu. Nepůsobí to jako neuspořádaný proud vědomí, ale stojí to někde na pomezí mezi členitým výběrovým vyprávěním a neorganizovaným proudem vzpomínek.
Zásadním rysem je opakování. Bernhard jakoby se rozhodl nevyužívat deixe. Opakuje-li se předmět, o němž se mluví i v následujících větách, tak ho také znovu plně pojmenuje, žádná ukazovací zájmena. To vyvolává místy komičnost, místy to unavuje. Není to fuksovské opakovaní nastolující atmosféru groteskní fantasknosti. Je to prostě opakování, kterému nemůžu moc přijít na kloub ani na chuť.
Motivicky se textová mozaika skládá z 'přátelství', které naplňuje a intelektuálně podněcuje; z 'nemoci, stáří a smrti', které ve 'zdravých a živých' vyvolávají strach a odpor; z dobově podmíněného děsu z psychiatrických léčeben a z pocitu 'být velkoměstským člověkem'.
Právě z konfrontace velkoměstské intelektuálně nabité atmosféry s ubíjivou prázdnotou přírody ve mě vyvolávala pocity pravděpodobně nezáměrné ironie. Z mého hlediska jakoby autor líčil směšný snobismus velkých měst, velkých jmen, velké hudby a velkých myslitelů; přitom on nejspíš líčí skutečné pocity svého rozháraného, nervózního života.
Na závěr se kniha stává velmi smutnou a tíživou, když líčí, jak se Thomas od Paula na sklonku jeho života odvrací, právě ze zmíněného strachu před pachem smrti...

Jako pozitivní hodnotu jsem s z textu odnesla právě ztotožnění se s opájivou představou intelektuálně podnětného přátelství (resp. vůbec vztahu mezi dvěma lidmi, pro mě klidně vztahu učitel-student, nebo vztahu zárověň mileneckého).