Startuji ze San Franciska

Básně jsou ještě důrazněji politické než v Lunaparku v hlavě, Ferlinghetti pokračuje v naléhavosti Poselství slov z předešlé sbírky. Básníkův hlas je diktován touhou být vyslyšen. Cítí, že básník je „šíleným okem čtvrté osoby jednotného čísla / o kterém nikdo nemluví / a on je hlasem čtvrté osoby jednotného čísla / jímž nikdo ne-mluví“. A také vidí a varuje, „že všichni jsme rozumní střízliví ryzí / že nás předělali na nás“, a ptá se „Kdo ukradl Ameriku“ a neklesá na mysli „já nejsem dítětem apokalypsy“ a konstatuje „Květy nejsou zlé / ale Moc je zlá“ a „Pokroku už bylo příliš mnoho / Víc už ho život / nesnese“ a vyjadřuje své poslání hledáním skrytých dvěří „Skryté dveře bez klik / jejichž život je složen z úderů / ruky a nohy“ a ujišťuje nás, že ještě není tak zle, protože "Poezie je ještě pořád prádlem duše". (Markéta Kaněrová)