Lunapark v hlavě

Sbírka vychází v polovině roku 1958. Lunaparku v hlavě se nedostává příliš pozitivní oficiální kritiky, ale čtenáři s nadšením přijímají další verše o lásce, světabolu, poetice života, politice a věčných nástrahách. Verše jsou opět sděleny přístupným jazykem, s humorem, s bohatou surrealistickou imaginací, s jasnou, neurážející explicitou tělesných požitků. Přes svoji ‚jasnost‘ je Lunapark v hlavě intelekruálnější než sbírka předešlá. Pod vlivem Ezry Pounda a T. S. Elliota cituje Ferlinghetti ve svých básních verše jiných básníků, čímž přináší své poezii komplexnost a mnohavrstevnost. Druhá část sbírky, Poselství slov, je otevřeně politická. Je to naléhavá výpověď básníka, který je upřímně angažován v touze změnit změnitelné k všeobecnému dobru. (Markéta Kaněrová)
K přečtení doporučuju především básně Co mohla říct fantastickému medvídkovi z dětských her, Ten den v parku u Zlaté brány, A takhle to vždycky je, Čekám, Pes a Dlouhá ulice.