Třičtvrtě roku jsem musel čekat než si zase počtu Cormaca McCarthyho a konečně jsem se dočkal. Argo se konečně rozhoupalo a začíná vydávat ranná díla jednoho z mých čtyř nejoblíbenějších autorů. Vnější tma je neobvyklý Cormacův román. Obsahuje již klasické rysy jako absence úvozovek, žádné přímé řeči, drsný děj, negramotnost všech postav a tak dále, ovšem ve Vnější tmě se až nečekaně moc mluví. Hlavní hrdina sice za celý příběh řekne asi dvě stě slov, ovšem vzhledem k tomu, že jde o hrdinu McCarthyho románu, tak je Holme pěkně ukecaný "vejlupek". Cormac svým nenapodobitelným stylem, kterým čtenáře nutí do soustředění a pátrání o tom, kdo vlastně mluví či o kom je zrovna řeč, si i ve Vnější tmě získal pozornost a kniha se jako obvykle četla jedním dechem. Úžasné je, že Holme nemá žádnou dobrou vlastnost a hned zkraje udělá hodně zlý skutek, přesto s ním člověk sroste a necítí k němu zášť. V tom mi Vnější tma hodně připomíná jiný Cormacův román Dítě boží. Culla Holme je též dítě boží, stejně jako ta šílená banda zabijáků, která navíc na konci udělá to, co bych ani od Comrmaca nečekal. A to od něj již očekávám jen to nejhorší. Pokud brutalitu umíte krásně vykreslit a popsat, tak je krásná. V tom je Cormac mistr a nevím, jestli to ještě někdo jiný umí. Každý jiný by byl úchyl, ale Cormac je spisovatel. A to jeden z nejlepších spisovatelů jaké jsem kdy četl. Píše parádně a Vnější tma není výjimkou!